Bezkrálí X. - Tři přání pro krále z lampy!

Zničení Ak-Krayny a hledání nového krále

Výbuch, který Léta Páně 5697 smetl z povrchu zemského celou Ak-Kraynu, nemohl přijít v horší chvíli. Vznešená Meritrea, domov Párstů, nikdy nepatřila ke klidným a stabilním zemím, ale ztráta legendárního Zlatého města ji definitivně zlomila.

Oba dva vládnoucí bratři, král Swodiz I. Nádherný a guvernér Aghamen I. Ošklivý, jsou mrtví. Jejich následníci taktéž podlehli výbuchu – či zmizeli. Šlechta bez vedení se rozhádala, mnohé panstvo se uchýlilo ke kořistnickým nájezdům, až na několik oáz klidu se většina obyvatel ocitla v bídě. Císař byl zpočátku milostivý a poskytl zemi úlevu od daní, aby se mohla dát dohromady a obnovit Zlaté město... ale to se nestalo. Místo toho hory ovládli orkové, do lesů při okraji hvozdu se vrátili elfové a stále víc polí zůstávalo ležet ladem.

Tento stav trval téměř 10 let. Země bez krále zchátrala natolik, že se Císařství odhodlalo přikročit k zásadnímu kroku: Ustanovení nového královského rodu. Moudrý císař Rolf I. Jasnozřivý vyhlásil, že pokud se nestane cosi neočekávaného, za dva roky bude mít Meritrea opět krále. Něco tak neočekávaného, jako například příjezd dlouho pohřešovaného dědice jednoho z bratří... což vlastně zas až tak neočekávané nebylo. Rolf nevěřil, že žádní následníci nejsou. Oba dva bratři totiž měli neuvěřitelné množství potomků, které posílali na zkušenou do nejrůznějších koutů světa. To byl ostatně nejčastěji omílaný důvod, proč ještě dále čekat... a vyplatilo se to.

Císařovo ultimátum do zmírající Meritrey skutečně vdechlo nový život. Náhle se neobjevil pouze jeden následník, ale hned několik. Šlechta dlouho vybírala, až nakonec zvolila dceru Aghamena I. Ošklivého – královnu Mors I. Mezi lidem se však proslýchá, že se duch Swodize I. Nádherného nechal slyšet, že je Aghamenův rod prokletý a že šlechtici budou své volby trpce litovat...

Ačkoli lidé ucítili otřesy zničení nádherného královského paláce a celého hlavního města Ak-Krayny až v sousedních zemích, kolem přesných okolností smrti obou bratří dlouho panovaly jen dohady. Swodiz a Aghamen se však svým následníkům několikrát zjevili a mnozí lidé možná zvěděli o meritrejské tragédii něco víc. I přesto však Ak-Krayna zůstala pouhou ruinou... a dnes se již i poslední z jejích kdysi dechberoucích staveb nadobro rozpadly. Stala se z ní prašná pláň, kterou nelze osídlit, neboť se na ní dál vše rozkládá... i lidé.

Změní se to?

Smlouva se zemí a Tajná bitva

Královna Mors I. možná doufala, že se záchranou Ak-Krayny pomůže obnovení legendární smlouvy se zemí. Nezdá se. Smlouva mezi Pársty a zemí, kterou kdysi dávno uzavřeli jejich předkové po příchodu do Meritrey, sice z Ak-Krayny kamsi přemístila ruiny Firavartiho chrámu, ale z prašné pláně nové budovy nevykouzlila.

Zato v ostatních ohledech smlouva zafungovala mnohem lépe, než se čekalo. Snad až příliš dobře. V legendách se sice vyprávělo, že s její pomocí kdysi Párstové lehce vítězili nad elfy i ostatními „nezvanými obyvateli“ Meritrey, ale to všichni pokládali skutečně jen za legendy. V dobách relativního míru, který vládl po staletí před výbuchem Ak-Krayny, už pro Pársty smlouva znamenala jen vyšší sklizeň a občasnou mírnou pomoc elementů, jejichž svatyně nikdy nezůstaly opomíjeny.

Obnovení smlouvy však přineslo přesně to, co kdysi: Spojenectví země a Párstů. A země mu dostála, jak nejlépe dokázala. Elfové bezmocně skřípají zuby, neboť tři nejkrásnější místa jejich hvozdu vyplula z hlubin jejich území a zastavila se až v državách Párstů. Trpaslíci si ve svém podzemním království rvou vousy, neboť se mithrilové žíly z jejich dolů odplazily k povrchu do těch párstských. Z meritrejského panství de Honerotů, které si tento rigidaarský rod nechce od královny nechat vzít a rozmístil v něm mocné vojsko, zmizelo jedno z mála zbylých skutečně úrodných údolí a hora plná nejkvalitnější železné rudy, na níž navíc stála jedna z jejich největších pevností - a i to vše se přesunulo na území Párstů. Nic z toho sice nevyprovokovalo vyhlášení války, ale zbraněmi se řinčí – a mnohé horké hlavy se bez vědomí svých velitelů vydaly získat zpět, co jejich lidu náleží...

Každému je jasné, že podobně rozsáhlý konflikt, do kterého se s největší pravděpodobností chystá (byť neoficiálně) zasáhnout i Rigidaar, Dorwinion a Kamičatka, není jen vnitřní záležitostí království. Císař to sem ze Surhindie věru nemá daleko a jeho Stříbrná garda rychle zjedná pořádek – přesně, jak velí císařský zákoník, s nímž i Meritrea (navzdory nešťastnému osudu své delegace, která tehdy na císařský sněm ani nedojela) bezvýhradně souhlasila.

Ale dokud nad bojišti nezavlaje prapor se safírovým mečem, myši mají pré. A každý ví, že co je jednou pod střechou, to už mu jen tak někdo neodveze...

Jak se nyní Párstové zachovají? Smlouva se zemí je darem, který jim džinové přinesli přímo od jejich boha, Firavartiho. I ten nejposlednější z Párstů volal po její obnově, neboť se nyní všem opět daří lépe. Dny bídy pro ně skončily... ale začnou teď pro mnohé jiné?

Svatba nebo válka?

Elfové sídlili v Meritree ještě dlouho předtím, než se Císař tuto zemi rozhodl Párstům propůjčit, a s příchodem vetřelců se nikdy nesmířili. Smlouva se zemí z nich učinila zapřísáhlé nepřátele uctívačů plamene. Válka zuřila po dlouhá léta a ačkoli z ní elfové nevyšli poražení, o většinu své země přišli. Stáhli se do hloubi svých hvozdů a spokojili se s občasnými výpady, kterými Párstům připomínali, že boj ještě neskončil.

Teprve výbuch Ak-Krayny a porušení smlouvy se zemí poskytlo elfům novou naději. V letech, která následovala, se konečně opět ujali svého dávného dědictví a zabrali si zpět lesy, kterými naposledy procházeli před celými staletími. Začaly se dít věci: Nejprve se šeptalo, že elfové začali vyjednávat s Dorwinionem a Kamičatkou o společném postupu proti Párstům a čistě elfské Meritree, posléze se naopak rozběhla jednání o spojení královských rodů obou národů a sňatku královny Mors s elfím princem. Dohadování kolem podmínek svatby však zvolna přerostly únosnou délku a mnoho elfů se lidmi cítilo uraženo.

Opět se chystal boj a důsledky smlouvy se zemí věru vášně neuhasí...

Zkáza orčí utopie

Orčí a gobliní kmeny sice vždy představovaly v hornatých oblastech Meritrey problém, ale nikdy zásadní. S trochou opatrnosti se jim dalo vyhnout a překonat pohoří mezi Evkarou a Ak-Kraynou bez ztráty zboží i života - ale po eumerické Orčí půjčce se vše změnilo. Právě v Meritree se totiž udály poslední boje, kdy zbytek bojovných orčích kmenů z Eumeriké spojil síly se zdejšími domorodými příbuznými. Císařská vojska se je odtamtud rok bezvýsledně pokoušela vykořenit, ale pak ztratila vůli se o to dál pokoušet. Náklady na válečné tažení, které by Císař musel proti opevněným horským pozicím vypravit, by byly srovnatelné s cenou námořní invaze do Hrunska - a návratnost investice přibližně stejná... Král Swodiz přísahal, že zelenokožce ze své země vyžene, ale krátce po stáhnutí surhindijských vojsk následoval výbuch Ak-Krayny, který všem snahám o vyčištění hor učinil definitivní přítrž.

Po deseti letech bezvládí bylo orků v horách tolik, že se s jejich přítomností všichni museli smířit, vzdát se potenciálních minerálních zdrojů a přepravovat zboží mořskou oklikou. Šlechtici, jejichž panství sousedila s horami, se začínali obávat o holý život - ale útok nepřicházel. Zdálo se, že orci nehodlali pokračovat v boji a začali s velmi netypickým chováním - vystavěli v horách velmi dobře opevněnou a hlídanou, ale mírumilovnou osadu, v níž rádi přijímali obchodníky. Kupovali takřka cokoli, od jídla a stavebních materiálů přes zbraně a zbroje až po alchymistické výrobky... Platili zlatem a nijak nešetřili!

Po nějaké době však syn krále trpaslíků, který po dlouhých staletích vyšel na povrch obnovit styky s Císařstvím, odhalil pravdu. Orčí kmeny byly ovládany temnými elfy, kteří si z bojovných zelenokožců vytvářeli vhodnou a postradatelnou armádu... ale proč? To zjištěno nebylo. Zato se podařilo osvobodit velké množství zajatých trpaslíků, kteří byli v podzemí nuceni temným elfům stavět jakýsi nepochopitelný stroj, a v rozsáhlé bitvě - v níž hrdinně padl slovutný evkarský vévoda Gessler - rozprášit sjednocené orčí kmeny a zabít jejich vizionářského náčelníka Mardugha.

Právě Mardughův vliv vedl orky k trpělivé a civilizované přípravě na rozsáhlou válku. Bez něj se orci vymanili z elfí nadvlády a poměrně šťastně se opět rozutekli po celých horách. Stále jich je mnoho, ale bez organizace již neohrozí celé království. Meritrea si na dobrých deset let oddychne... tak dlouho totiž trvá, než nastoupí nová zelená generace.

Co se týče osady v horách, z té zbyla jen goblinská obchodní stanice, jejímž provozovatelům se zatím daří každého přesvědčit, že jsou užitečnější živí než mrtví. Celkem jim v tom pomáhá tvrzení, že mají celé okolní pohoří podminované. Jejich úderný slogan: "Rychle koupit, zítra už nebýt!" obletěl celou Meritreu.

"Přijít a vidět, co mít na sklad! To být bomba!"

Návrat Honerotů

Když před rokem jeden z nejmocnějších šlechticů země, kníže a jeden ze zamýšlených císařských arbitrů Severinus de Honerot, podlehl čepeli neznámého vraha, daly se očekávat potíže... ale rozhodně ne takové. Vzhledem k tomu, že veškeré písemnosti královského úřadu zřejmě zmizely společně s Ak-Kraynou, nemohla královna Mors tušit, že existuje dědičný lenní patent, který kdysi dávno rigidaarští Honerotové získali od krále Meritrey - a že se ho nehodlají vzdát.

Honerotové patří k nejbohatším šlechtickým rodům celého Císařství a jejich vliv na Rolfa I. Jasnozřivého je neoddiskutovatelný. Pokud se k něčemu rozhodnou, jdou za tím pevně a bez váhání, hnáni neochvějnou vírou v předurčení svého rodu k velikosti. Když se hlava jejich rodu, zbožný vévoda Malchus de Honerot, ke svému rozladění doslechl, že se jej královna Mors I. nechystá oslovit a nechat jej určit ze svého početného potomstva nového knížete, stanovil Adriana de Honerot Severinovým dědicem a rovnou začal s najímáním žoldnéřů...

... takže než honerotští poslové předstoupili před královnu s lenním patentem v ruce, knížectví už fakticky změnilo majitele - a to ve svých bývalých hranicích, neboť Honerotové obsadili i území, které po Severinově smrti od královny obdržela baronka Arlana (čímž se tehdy fakticky zdvojnásobilo její panství).

Říká se, že Severinův dědic Adrian má k dispozici tolik vojska, jako všichni párstští šlechtici dohromady, a že mu Malchus bude dokupovat nové, dokud nebude po jeho. Poslové zdvořile, nicméně neústupně oznámili, že se Honerotové ujali svého panství právoplatně a že jsou připraveni přijmout pozvání ke složení vazalské přísahy.

Smlouva se zemí věci poněkud zamotala. Co bude dál, to se uvidí.

Zvolení císařských arbitrů

Mezi mnohé povinností, jejichž plnění se Císařský cenzor a baron Sigmund von Reuenthal po svém příjezdu do rozvrácené Meritrey ujal, patřil dozor nad volbou nového krále, dosvědčení odeslání daní Císaři a opětovné zajištění císařské spravedlnosti v zemi. Posledně zmíněný úkol byl jistě jedním z nejdůležitějších, neboť Meritrea rozhodně nepatří mezi nejklidnější země. Nakonec zvolil trojici vážených šlechticů, kteří se dozajista stanou zárukou bezpečí a Císařova míru. Ve svých soudech jsou si rovni. Po smrti Severina de Honerota, který nakonec nestihl být jmenován, byla zvolena náhrada, takže nakonec je prvním z arbitrů kněžna Zahira, druhým vévoda Tramiel ibn Zafýr min Čedár a třetím baronka Arlana z Údolí dubových hájů.

Věru nebudou mít snadnou práci. Magie a alchymie se často vymyká kontrole a divocí mágové páchají mezi lidem paseku. Začíná se objevovat znepokojující množství nemrtvých. Také se povídá, že Vnitřní moře křižuje pirátská loď s meritrejskou vlajkou, a aby toho nebylo málo, většina bojovných orčích kmenů, které zemi tolik soužily, sice byla s pomocí trpaslíků a Podhůrské brány zahnána do podzemí, ale ne dřív, než vylidnila celé vesnice a vzala s sebou mnohé Pársty do otroctví...

Císařští arbitři zde nejsou od toho, aby řešili každý spor a zločin - k tomu snad brzy budou zvoleni zemští arbitři, kteří budou mít práce také dost a dosti - nicméně je zvykem, aby pořádali veřejná slyšení, na nichž mohou být upozorněni na nejpalčivější problémy, které zemi trápí.

A co že mezi jejich starosti patří?

- souzení a trestání zločinů proti Císaři (mezi něž patří například urážka Císaře či útok na císařského výběrčího daní, posla, vyslance, cenzora nebo arbitra)

- udělování glejtů provozování magie, alchymie a vědy

- souzení a trestání těch, kteří výše uvedené činnosti provozují bez patřičného glejtu

- souzení a trestání otrokářství

- souzení a trestání nekromantů, kteří oživují nemrtvé proti vůli dotyčných zesnulých

- souzení a trestání pirátství

Znepokojující úkazy na severu Eurany

Mnoho mudrců bylo znepokojeno zprávami o podivných kráterech, které na menších ostrovech v okolí Čukičatky objevila posádka vězeňské lodi Poslední naděje. Co se zde stalo? Výzkumníci vyslaní Lormayskou císařskou univerzitou ve svých zjištěních tvrdí, že krátery nemohly být způsobeny ani dopadem velkého tělesa, ani explozí - jsou příliš pravidelné a na místě nezbyly ani stopové zbytky výbušnin, ani žádné nepatřičné horniny.

Proslýchá se, že trpasličí prospektoři na severu Čukičatky objevili další podobný kráter a v něm malé množství kovu, který nazývají "dokonalým".

Zcela nepodložené zvěsti z trpasličího království Hrong Narog pak tvrdí cosi o obrovských vrtácích, ale tomu se všichni moudří mužové Císařství jen shovívavě usmívají.