Dorwinion

Dorwinion leží na jihozápadě Císařství, z velké části otevřen oceánu. Dvě třetiny pobřeží omývá teplý proud. Mraky, hnané větrem od moře, se zastavují až na vnitrozemské pahorkatině. Díky tomu a díky velké rozloze dosud nevykácených lesů je místní klima teplé a vlhké, místy téměř tropické. Mírně zvlněná dorwinionská krajina, pomalu se svažující k moři, nabízí námořníkovi obeplouvajícímu pobřeží kouzelný pohled na různé odstíny zelené pastvin, hájů a lesů, zlatavou barvu obilných polí i pestrobarevné záhony bylinek a květin. Sníh samozřejmě padá jen na nejvyšších kopcích, Dorwinioňany hrdě nazývaných horami. Zemí protéká několik větších řek, v jejichž ústí stojí největší přístavy.

Dekadencie

Pověst Dorwinionu není zrovna bez poskvrny ani ve vyšších vládnoucích třídách: jedná se z větší části o nudící se, dekadentní městské elfy, schopné ve jménu zahánění nudy takřka čehokoli. V jiných zemích (převážně pak v Rigidaaru, odvěkému a nesmiřitelnému nepříteli) si země získala přezdívku Dekadencie. Je pravdou, že i od obyvatel zemí, které nemají s Dorwinionem žádné otevřené spory, se dozvíte, že tamní šlechta je zvrhlá a libuje si v orgiích a že královna je heretička snažící se předstírat božství. Nicméně titíž lidé vám řeknou, že pokud je někde místo, kde se dá koupit cokoli, pak jsou to dorwinionské trhy, a dorwinionské víno je nejlepší v Císařství. Odtud také pochází dvě lidová přísloví spojená s Dorwinionem: „To nemají ani v Dorwinionu“ o věci, která neexistuje či se nedá sehnat, a „lahodný jak dorwinionské víno“ o velmi chutné věci.

Královna Sithra

Sithra je vdova po zhýralém králi Salienovi II., který vládl sto dvacet let a zemřel Léta Páně 5626 (téměř před devadesáti lety). Její vláda byla stabilní a nikým nezpochybňovaná - zpočátku hlavně díky její vazbě na poslední bojovné elfy, Morkailovce, kteří dodnes tvoří i jádro její gardy, a později (po císařském ústavodárném sněmu), se rozhodla pro "směřování k absolutismu". Velice se jí totiž zalíbil nový Císařský zákoník a obdobné kroky, kterými lid hlásící se o svá práva oslabuje moc té nejvyšší šlechty. Začala se ve svých intrikách týkajících se surahindovských lidských urozenců v Dorwinionu opírat hlavně o bohaté měšťanstvo a drobnou podnikavou šlechtu, kterým stačí mít peníze a moc i politiku přenechají královně.

Za normálních okolností by však již nastával nejvyšší čas, aby si země hledala následníka. Vzhledem k Sithřině oficiální bezdětnosti a ke způsobu volby nástupce šlechtickými stavy by jeho totožnost byla ve hvězdách - jisté by bylo pouze to, že by se jednalo o elfa. Lidské šlechtě se dosud nikdy nezdařilo v dorwinionském politickém boji prorazit - chybí jim elfské staleté zkušenosti.

Vzhledem k posledním událostem však veškeré šepoty o potřebě změny zcela utichly. Královnin věk již skutečně není tématem dne. Tím překvapivější je zvěst, že se Sithra sama zmínila o možnosti, že by odevzdala trůn do rukou smrtelníka, aby se mohla plně soustředit na své nové "povinnosti" - ale to je zřejmě pouze fáma.

Bohyně Sithra

Dnes už Sithru nazývají heretičkou skutečně jen velmi neinformovaní lidé v nejzapadlejších koutech Císařství. Za posledních deset let se vskutku změnilo mnohé. Z toho, co tak dlouho vypadalo jako vrtoch nudící se dámy, se k překvapení mnohých stala realita. Sithra se stala bohyní a po celém Dorwinionu nyní vyrůstají její chrámy. Otevírá svou náruč nejen elfům, ale i lidem a všem ostatním národům. Mnozí v ní vidí protipól Surahinda a očekávají jejich válku - laskavá Sithra bohyně se však od bezuzdně intrikařící Sithry královny v lecčems liší a mnoho svých minulých zvyků opustila.

Tak se to alespoň káže.

Konflikt náboženství?

Léta Páně 5704, na opulentní oslavě královniných narozenin, obdržela královna dar od nejlepšího z trpasličích kovářů - jakousi zvláštní hůl. Právě ve chvíli, kdy ji příjímala, se však proti ní postavil její vlastní majordomus a v následném boji s její gardou zemřel. O zmatečné nejednotnosti Dorwinionu a džungli intrik, v nichž se utápí, ví snad skutečně každý - avšak toto může být důkazem, že Sithřino zbožštění proti ní obrací některé tradicionalisty žijící v harmonii s přírodními silami. Skutečně hrozí konflikt mezi Sithrou a uctívači Bohyně Matky a Pána pramenů? Nebo šlo o něco jiného?

Dorwinion a Soumračná říše

V roce 5708 se v Zelených horách v sousední Meritree zničehonic objevilo velké množství zubožených elfů, kteří ze všech sil prchali na západ k dorwinionským hranicím. Ačkoli očividně právě vystoupili na povrch ze Soumračné říše temných elfů, sami k nim nepatřili - k překvapení mnohých šlo o dávno ztracený národ příbuzný původním bojovným elfím klanům, předkům dnešních "městských" elfů.

Krátce poté proběhly jejich první veřejné bohoslužby. K Sithře se vrátili její nejvěrnější - ti, kteří ji uctívali po tisíce let. Ano, tisíce let. Mnohým to sice znělo jako nemožná věc, vždyť Sithra přece není skutečnou bohyní déle než pět, šest let... Avšak dlouho ztracení elfové si jsou svými slovy jistí. Sithra se totiž nezrodila - ona se vrátila.

Dorwinion a Meritrea

Sithra v minulých letech několikrát vyjádřila přání, aby se Párstové usmířili s meritrejskými lesními elfy, kteří žijí v severozápadních hvozdech království - prozatím však nikdy nedoprovodila toto přání otevřenou ukázkou síly. Po hraničních lesech se pohybují pouze lesní elfové organizovaní v nepočetných komandech. Jejich úkolem je včas odhalit orčí vpád a svým záškodnictvím jej zpomalit, dokud nedorazí pravidelná armáda.

Dorwinion se též velmi zasadil o navrácení poloviny ostrova Krypru do meritrejských rukou. Dokonce neváhal vyplout se svým loďstvem, aby podpořil námořní útok vévodství Evkara.

Dorwinion a Eumeriké

Dorwinion již během Císařského sněmu investoval veškeré přebytky do stavby moderní floty, která by dokázala ochránit jeho zájmy, a díky pontijským ztrátám během Orčí půjčky se nečekaně stal silou, s níž je nutno počítat. Flotily z Pireosu i Labutího přístavu byly postupně modernizovány za použití kouzel i nejnovějších plodů dorwinionské vědy a doplněny o nové typy lodí. Jižní světadíl Eumeriké i dosud velmi málo probádaná Afra se dostaly do popředí dorwinionských zájmů a silná Koloniální flotila, podporovaná z daní a "dobrovolných příspěvků" kolonistů, brázdí oceány ve stále větších počtech.

První dorwinionská výprava dorazila do Eumeriké roku 5702, vedena princeznou Theresou, a usadila se na bývalém území Nové Pontie. O dva roky později věnoval kapitán Aldaríon Trínianel královně k narozeninám plány na expanzi do zámoří ("Nový svět, neboť nic menšího by Jí nebylo hodno.") Tato expanze byla zorganizována Pirejským námořním spolkem, sdružením obchodníků a boháčů nejen z města Pireos. V nově vzniklé Jihoeumerické společnosti mají ovšem symbolicky pouze třetinový podíl, přičemž hlavní dvě třetiny patří Jejímu Veličenstvu. To samozřejmě nic nevypovídá o skutečné dělbě moci a zisků z kolonií, kde do hry vstupuje klasické dorwinionské bludiště korupce a známostí.

V zámoří krvácejí hlavně dobrodruzi, žoldáci a lidští obyvatelé Dorwinionu, verbovaní do soukromých armád vůdců rostoucích kolonií. Pravidelného vojska tam bylo odesláno jen málo - symbolizuje královninu moc a bdí nad dodržováním zákonů.

René Donatien Alphonse Francois, baron ze Západních vinic

Baronovy vinice naleznete na západ od hlavního města Pireos. Do města i do Císařství vyváží vynikající vína ze svých Jižních svahů, v Dorwinionu je známa i jeho obchodní známka Baronův výběr ("Baronovy chcanky") zaměřená na méně majetné zákazníky.

Jeden z nejzhýralejších šlechticů země provádí své excesy v soustavě altánů, letohrádků a paláců. Pyšní se tím, že dokázal svést na zcestí i andělskou bytost, a to přímo během císařského sněmu. Je veteránem Sithřiných diplomatických služeb a má za sebou dlouhou kariéru diplomata. Přesto tento požitkář nestál ještě žádnému konkurentovi ani cizí tajné službě za odstranění (pokud ovšem nebyly všechny podobné pokusy jen tiše zlikvidovány). Zasvěcení vědí, že baron je adeptem psychické magie - fascinuje ho možnost překrucování lidské mysli a páchání zvráceností, které jsou tělesně neproveditelné.

Kněžna Arachné von Stauffenberg

(Velvyslankyně Dorwinionu v Meritree)

Kněžna Arachné von Stauffenberg je jednou ze tří dcer zesnulého knížete Asima von Stauffenberga, vládce rozsáhlých úrodných zemí na jihu Dorwinionu. Ačkoli se o Arachné říká, že byla ze sester nejmladší (což je dost možná fáma, kterou šíří ona sama - ostatně většina dorwinionských elfek vytrvale tvrdí, že jim je rovných sto let), zdědila panství ona. Na poměry vyšší dorwinionské šlechty jej spravovala poměrně svědomitě - i přesto se však její sídlo proslavilo divokými večírky dle nejnovější módy královského dvora. Snad proto si Arachné dosud nenašla čas na vdavky.

Před sedmi roky ji královna Sithra nečekaně povolala, aby doprovázela lidského dorwinionského velvyslance do Meritrey, kde měl sledovat průběh volby nového panovníka. Tento velvyslanec byl však po zvolení královny Mors I. odvolán (proslýchá se, že královnu zrazoval!) a Arachné se tak stala jediným oficiálním zástupcem Dorwinionu v Meritree.