Meritrea
Stručný popis: Říká se, že to jediné, co je v Meritree stabilní, je rozkol.
Hlavními skupinami obyvatel jsou Párstové (lidé), elfové, orkové a (ač je to ještě stále pro mnohé překvapením) trpaslíci.
Párstové uctívají dobrého stvořitele Firavartiho, který společně se svým synem Surahindem bojuje proti všemu zlu světa, a do Euranského císařství kdysi prchli před hněvem kitájského vládce Nefritového pána. Císař jim udělil azyl a jakožto nový domov jim poskytl do té doby prakticky prázdnou Meritreu. Zde uzavřeli Párstové svou první smlouvu se zemí a již nikdy neodešli. Dnes obývají tři čtvrtiny území a nebýt tragédie, která je nedávno potkala, žili by v blahobytu.
"Prakticky prázdná Meritrea" však nebylo zcela přesné vyjádření, neboť hustě zalesněná země do té doby bývala domovem elfů. K mírovému soužití nedošlo a oba národy se pustily do dlouhé, vyčerpávající války. Elfové byli nakonec nuceni ustoupit - zvlášť kvůli párstské smlouvě se zemí, která obracela samotné živly proti nim - a pak znovu - a znovu... dokud nebyli nuceni obývat pouhý zlomek svého původního domova. Válka nikdy neskončila, ale v posledních letech už nezuřila tak vášnivě. Dokonce došlo i k jednání o spojení párstského královského rodu s elfím...
Trpaslíci zřejmě přišli do Meritrey ještě před Pársty. Protože je však nezajímal povrch země, ale její mithrilové útroby, zmizeli velmi rychle v tunelech a s elfy přicházeli do styku jen sporadicky, když jim prodávali své vPoté se na mnohá staletí odmlčeli a všeopřed mnoha staletími divocí orkové v Zelených horách, kteří jsou v poslední době rozprášení kterým vládne silný matriarchát - muži zde vždy zaujímali podřadné postavení a nic nenasvědčuje tomu, že by se to kdy mělo změnit.
Meritrea dlouhodobě udržuje dobré vztahy se svým západním sousedem, elfím a lidským královstvím Dorwinion, jemuž vládne bohyně-královna Sithra, a o to samé se s větším či menším úspěchem pokouší i za svými východními hranicemi, v surahindovském království Rigidaarem, kde však již po staletí naráží na náboženské neshody ohledně vztahu mezi Firavartim a Surahindem.
Součástí království dlouho bývala i polovina ostrovu Krypr, jehož strategická poloha v průlivu spojujícím Vnitřní moře s Asuónským oceánem z něj činila velmi ceněnou državu, avšak v nedávné Třídenní válce ostrov celý zabrala Kamičatka. Díky válečné vytrvalosti zesnulého vévody Gesslera (a v nemalé míře i díky diplomatickému a málem i vojenskému zásahu Dorwinionu) se však Krypr zřejmě vrátí do správy vévodství Evkara. Co bylo vlastně důvodem tak agresivního postupu kamičatské královny Kamélie? Proč riskovala válku pro ostrov, z něhož už stejně polovinu měla? Cožpak se dá věřit tvrzení, že se kamičatští vojáci jen pokoušeli chránit příslušníky nelidských ras před meritrejskou krutostí?
Na jihu Meritrey stávalo nejnádhernější ze všech měst, Zlaté město Ak-Krayna. Minulý čas je na místě, neboť toto město i se svými osmi tisíci obyvatel již neexistuje. Po strašlivém výbuchu Léta Páně 5697 nikdy nedošlo k jeho obnově a dnes už každý ví, že na místě ruin vládne strašlivá nemoc, která vše rozkládá na prach - živé i mrtvé.
Ak-Krayna však vždy mívala konkurenci - na severu Meritrey stojí město Evkara. To sice nikdy nebylo tak impozantním a dechberoucím uměleckým dílem, ale ve srovnání s většinou císařských měst je skutečnou perlou. Zámořské návštěvy z blízké Surhindie její krásu ocení o to víc, že se zdejší honorace mnohem víc zhlíží v Surahindovi než ve Firavartim, a toto jejich směřování se zračí nejen v jejich modlitbách, ale i v typicky masivním neocísařském slohu.
však nachází jediné skutečně civilizované město, založené roku Léta Páně 5612 císařskými kolonisty vedenými zdatným polárníkem a objevitelem Čukem - ostré železné sekery však k uskutečnění jejich snu o vybudování nové výspy civilizace nestačily a počáteční osadnické nadšení uvadalo. Nepomohlo ani povýšení Čukičatky na knížectví roku LP 5638, i když nakrátko k oživení došlo - a to i díky nové arbitrovské praxi odsuzovat zločince ke smrti nebo k vyhnanství na Čukičatce. O deset let později však již kromě vězňů do Gekoportu prakticky nikdo nepřijížděl... a z dříve idylické hraničářské osady se stalo "Císařské smetiště".
Na jihu Hokkaagruumu se nachází Upsalina, hlavní shromaždiště domorodých kmenů.
Země nových začátků a rychlých konců: Obrovské množství zubožených, promrzlých a vyhladovělých obyvatel Gekoportu, hlavního a jediného opravdového města Čukičatského knížectví, je nečekaně vysokého původu a vzdělání. Ti bohatší, blahobytnější a najedení naopak mluvívají jako slabikář - lámaně a s nejistými odmlkami uprostřed delších slov. U těch nejbohatších je to však opět v pořádku - ti pochází z význačných, i když často zapomenutých rodů Císařství... ale pouze tehdy, pokud zaměstnávají dostatek těch slabikujících. V Císařství se pro podivné družiny těchto urozenců zažilo označení šlechtické gangy.
Sněžné prokletí: Místní se bojí jakési legendy pojednávající o apokalyptickém příchodu tvorů padajících z nebe. Prý se ze všeho nejvíc podobají malým krokodýlkům vytvořeným ze sněhu. Svatý lední medvěd nechť nás ochraňuje!
Knížectví Čukičatské: Jak už bylo řečeno, Čukičatka je jednou ze zemí Císařství, která nemá status království. Není divu - ačkoli je léno čukičatského knížete jedním z nejrozsáhlejších v říši, kníže ve skutečnosti vládne jen městu Gekoport. A i v něm je jeho moc značně omezená a závislá hlavně na síle jeho družiny. Císařovy gardy jsou daleko. I když je kníže (narozdíl od mnoha jiných místních šlechticů) skutečně svobodným člověkem, požívá u dvora Rolfa I. Jasnozřivého jen málo vážnosti. Čukičatka je odkázána jen sama na sebe a její budoucnost je dnes nejistější, než kdy jindy - kníže Gek IX. i jeho jediný zbývající syn Mruk totiž před několika týdny zemřeli.
