Pierre Michele de Montespan

Rytíř Pierre Michele je synem slavného rodu de Montespan a v dobách před svým pádem se proslavil zejména během roggijského Zrádného vpádu v bitvě u průsmyku Guielle, kde bojoval coby pravá ruka markýzy Violy le Duc, jejíž odvaha v boji bledla pouze před její krásou. I díky ní trval Zrádný vpád pouhý jeden rok - společně s Pierrem šli od vítězství k vítězství až do onoho osudného rána, kdy byli do Violina stanu povoláni léčitelé. Bezvýsledně. Slavná velitelka do večera zemřela.

Táborem se roznesly zvěsti o zradě, jedu a vraždě. V surhindijské armádě zavládly zmatek a pochyby, následovalo tvrdé vyšetřování, padaly hlavy, popravčí špalek zčernal vrstvami zaschlé krve - ale viník, ať již domnělý nebo skutečný, dopaden nebyl. Pierre byl zkušeným vojevůdcem a dělal co mohl, aby skleslým vojákům vdechl zpět jejich odvahu a navrátil do vojska řád, avšak selhal. Tažení uvízlo na mrtvém bodě přímo na prahu Roggie, v průsmyku Gielle. Následovalo několik porážek a blížila se zima - bylo jasné, že surhindijské vojsko nemůže zůstat v průsmyku. Pierre měl pouze dvě možnosti - s hanbou se vrátit na jih, nebo zvítězit. Na další úsvit proto naplánoval velkou ofenzívu s jediným cílem: dobýt hrad Rotchell, nebo padnout.

Tento plán však nenašel podporu ani u pánů, kteří pod ním sloužili, ani u vojáků. I na útěk do průsmyku však bylo pozdě - krátce před půlnocí začalo sněžit... V táboře zavládla nálada poraženců, které již nečeká nic než smrt. Když Pierre hodinu před svítáním vydal pokyny a nechal svolat vojsko, připomínal mustrplac hřbitov s oživlými mrtvolami.

Avšak ještě před rozedněním, ještě než byla odsloužena mše před bitvou, se zjevila ona, Viola le Duc - krásná jako dřív, celá v černém, pouze ve tváři pobledlá, jako by na ni padl jakýsi stín. Vyšla ze svého stanu, jako by v něm po celou tu dobu jen odpočívala, a zastavila se před Pierrem. Nikdo neví, co mu tehdy řekla, ale prý úplně zesinal.

K vojákům však promluvila stejně ohnivě, jako kdykoli předtím, a než vyřkla poslední slovo, většina z nich se už nemohla dočkat boje. Když pak vysedla na svého koně, kopla jej do slabin a vyrazila válečný pokřik, následovali ji všichni jako jeden muž.

Rotchell padl ještě před svítáním. Muži opojení vítězstvím drancovali, rabovali a znásilňovali jako smyslů zbavení. Pierre se v bitvě opět vyznamenal udatností, ale tentokrát se nedržel Viole po boku. Sám vedl takřka sebevražedný výpad do srdce pevnosti, který přežil jako jediný.

Ihned po bitvě Viola beze slova zmizela, ale tentokrát již vysvětlení nikdo nehledal. Každý z vojáků by přísahal, že ji do bitvy vyslal sám Surahind, aby jim pomohla dokončit, co začala.

Krátce poté Roggie kapitulovala a válka skončila. Pierre sklízel zaslouženou slávu, ale zdálo se, že o ni ani nestojí. Získal Rotchell a přilehlé baronství, ale příliš se o něj nestaral. Nebo naopak ano - o několik let později se začalo šeptat, že se z něj stal krutý a podezřívavý tyran, který šikanuje své muže, vlastní území nevyužívá, ale drancuje, a zabíjí bezbranné vesničany... Čtvrtá Krušná válka přišla jako na zavolanou, neboť Pierra odvedla z jeho panství a obrátila jeho zlovolný hněv vůči Hrunsku.

A k tomu se začalo povídat, že duch podobný Viole chodí jeho hradem a že muži ze stráže mizí a ráno jsou nacházeni mrtví s roztrhanými hrdly...

Děsivé období smrti, strachu a nenávisti však skončilo. Pierrovi poddaní nejdříve ve skrytu, posléze již zcela otevřeně promlouvali o čarodějnictví a vraždění na hradě. Jejich lenní pán je netvor, o tom již nebylo pochyb, a musí být upálen. Brzy si získali nejen podporu Pierrových zemanských vazalů, ale dokonce i sami vojáky jeho posádky, a vzápětí se již fanatický dav chystal zaútočit na hrad a Pierra i s jeho suitou oběsit, upálit, rozčtvrtit, zlynčovat... zabít, zničit...

Pierre je přivítal s prázdnýma rukama a nebránil se. Nechal se klidně odvést ven. Jako by mu ani nevadilo, že ho bijí holemi a plivají mu do tváře... ale když ho přivazovali na pranýř, teprve tehdy začal křičet. Takovou hanbu nesnesl.

Shodou okolností v tu chvíli dorazil na hrad císařský arbitr, který přijížděl vyšetřit podivné praktiky pána Rotchellu, a pohled na šlechtice na pranýři taktéž nesnesl. Přikázal lynčování okamžitě zastavit a neváhal svůj rozkaz prosadit s pomocí svého ozbrojeného doprovodu. Dav se rozcházel plný zlosti, ale Pierre svému osudu neunikl. Arbitr vedl vyšetřování přísně a spravedlivě.

Nakonec seznal, že je Pierre vinen mnoha zabitími poddaných bez zjevné příčiny, avšak na to měl dle roggijských zákonů jakožto lenní pán právo. Sice to poněkud přehnal, ale v tomto ohledu se o jakémkoli rozsudku nedalo hovořit. Také však prozkoumal znepokojivé zvěsti o zjevení, které se plížilo hradem a vraždilo vojáky i urozence. Povolal lovce démonů, ten objevil tajnou skrýš přízraku Violy a ukončil její trápení. Arbitr tudíž uznal, že obvinění z čarodějnictví jsou vážná a důkazy dostačující.

Tak významného šlechtice a vítěze tažení proti roggijským rebelům však nebylo možné poslat na mučidla a popravit. Takový skandál si ani Císařství, ani nově korunovaný roggijský král Roger I. nemohli dovolit. Proto byl Pierre i se svou suitou odsouzen pouze k dobrovolnému doživotnímu odchodu na Čukičatku. Vzhledem ke svým zkušenostem byl přidělen na loď Poslední naděje, kde nyní slouží coby první důstojník.