Legendy světa Bezkrálí
Obsah
Kitájské legendy
Jak se generál Sum-Tze, zvaný Nefritová čepel plující větrem, stal nesmrtelným
V dobách, kdy Oko nebes, náš nejjasnější Nefritový pán, nechť triumf provází každý jeho počin, ještě sám vedl vojska a sjednocoval říši jedno královstvíčko po druhém, nuže tehdy mu sloužila mocná armáda orků a goblinů. Orčí bezuzdná touha po zběsilém boji by snad i jeho, Vládce a Určovatele osudů, mnohokrát odsoudila k neúspěchu, avšak vynálezy gobliních inženýrů a ohňometců zvrátily mnohé takřka jisté prohry ve vítězství.
Orčí a gobliní armádu vedl goblin, generál Sum-Tze, zvaný Nefritová čepel plující s větrem. O jeho schopnostech snad nejlépe svědčí to, že jej oddaně poslouchali i orkové. Také si s božským vládcem, nechť každý jeho úsměv přináší bohatou úrodu, v boji mnohokrát navzájem zachránili život, mnohokrát spolu plánovali taktiku a strategii, mnohokrát spolu pak po vyhrané bitvě bok po boku popíjeli.
Sum-Tze však nebyl žádný svatý muž. U dvora proháněl dvorní dámy i služky a nic, snad s výjimkou majestátu našeho Nefritového pána, nechť hvězdy vždy zaujímají postavení libé jeho očím, mu nebylo svaté.
I zalekli se ostatní dvořané, že by takový malý, nicotný tvor měl u dvora slovo a snad i nějakou moc. ‘Goblini jsou nevyzpytatelní’, našeptávali nejjasnějšímu Oku nebes, ‘to nedopadne dobře. Co když nás jednou zradí?’ Ale božský Nefritový pán, nechť země rozkvétá vonnými lotosy kdekoliv, kde na ni došlápne, jim nedopřál sluchu.
Jednoho dne velmi vážně onemocněla ctihodná císařovna matka Čcheng-cai, a její oddaný syn, náš nejjasnější Nefritový pán, nechť jeho blahovůle skrápí zemi jako životodárný jarní deštík, plný starostí rozkázal, aby mu mudrcové přinesli ingredience na lektvar nesmrtelnosti.
Takový lektvar nesmrtelnosti, to není jen tak, je na něj třeba správný čas, místo a velmi pečlivá příprava. Mnoho dní v alchymistické dílně Nejjasnější vládce, nechť jeho ruce žehnají veškerému dílu ke slávě naší říše, lektvar připravoval, a když byl konečně hotový, uložil lahvičku do ozdobné schrány. Zavolal generála Sum-Tzeho, který s několika svými orky i gobliny hlídal před dílnou, a předal mu schránu s těmito slovy: “Kdo tuto schránu bez mého svolení otevře a vypije lektvar, toho stihne můj hněv. On sám a jeho rod se nikdy nebude moci usadit v mé zemi a v zemích, kam sahá má moc, jinak bude roztrhán démony a duchy. Teď jdi, odnes schránu do trůnního sálu a hlídej ji jako oko v hlavě. Ještě zde musím dokončit obřady.”
Sum-Tze splnil rozkaz, donesl schránu do sálu a hlídal ji. Přepadla jej však kletba jeho rodu, gobliní zvědavost. ‘Co by se mohlo stát?’ pomyslel si. ‘Jen se na tu lahvičku podívám’. Otevřel schránu, prohlížel si lahvičku, chvíli ji obdivoval. Byla to moc hezká lahvička, ze zeleného skla, zdobená zlatým jeřábem a želvou. Opět ji uložil do schrány.
Ale zvědavost mu stále nedala. ‘Co by se mohlo stát? Jen lahvičku otevřu a přivoním si k lektvaru,’ pomyslel si. Takže si přivoněl a byla to náramná vůně. Opět lahvičku uložil.
Ta vůně mu však nešla z chřípí. Dostal na lektvar hroznou chuť. ‘Tak ochutnám. Jen trošku. Co by se mohlo stát? Troška chybět nebude.’
Ochutnal. Lektvar byl osvěžující. Hned se cítil mladší a silnější. ‘To je skvělý lektvar! Určitě císařovně matce pomůže!’ pomyslel si Sum-Tze s radostí a lahvičku opět zazátkoval. A v tu chvíli si uvědomil, že hladina viditelně poklesla.
‘A jéje.’ Sum-Tze pobledl. ‘Hladina poklesla a navíc je na lahvičce vidět, že jsem ji otevřel!’ Zpanikařil. ‘To se nejjasnějšímu Oku Nebes líbit nebude! To nedopadne dobře!’
A tak přemýšlel a přemýšlel co s tím, až ho napadl geniální gobliní plán: ‘Co kdybych to dal nějakému orkovi ze své osobní stráže? On ještě trochu ochutná, v lahvičce stále zbude dost a budu moci říct, že to otevřel on, hloupý ork, aby zkontroloval, zda se lektvar nezkazil. Nefritový pán to pochopí! Orci nejsou chytří... To by mohlo vyjít. Trochu nás potrestá, to určitě, ale nakonec nám odpustí.’
A tak si zavolal nejhloupějšího orka a rozkázal mu, aby lektvar ochutnal. Ork poslechl. Ale takové orčí ochutnání, to není jen tak. Ork si otřel rty, olízl si tesáky a Sum-Tze nešťastně zíral na prázdnou lahvičku.
‘A co teď?!’ panikařil Sum-Tze. ‘Tohle nám už neprojde!’
Stál tam, s prázdnou lahvičkou v ruce, když tu do sálu přišel sám Nejjasnější, nechť jeho hněv spálí všechny nepřátele říše na zrnka nepatrného popela. Sum-Tze ihned padl čelem k zemi a začal: “Nejjasnější pane, tato bezvýznamná osoba se vám velice omlouvá. Schránka mému tupému služebníku spadla a lahvička se vykutálela na zem. Vykřikl jsem, aby se ihned přesvědčil, zda se nerozbila, a toho mdlého hlupáka nenapadlo nic jiného, než ji otevřít a ochutnat! Myslel si, že se pádem mohl poškodit samotný lektvar! Jenže jak si lokl, tak mu zaskočilo a omylem vypil vše. Tato bezvýznamná osoba tě prosí - ušetři ho, můj pane, je to jen ork, hloupý tvor, který nechápe, co provedl. Mne ztrestej, jakkoliv uznáš za vhodné, můj pane, ale ten tupec za to nestojí.”
“Víte, co jste provedli?” zahřímal nejjasnější Nefritový pán, nechť jeho hlas zmrazí srdce všech nepřátel říše na led křehčí než vejce leguána. “Odsoudili jste mou matku Čcheng-cai k smrti! Nový lektvar již nestihnu připravit! Za toto nemohu projevit milosrdenství, nedokáži uložit menší trest - zničím celé to prokleté tupé orčí plémě až do posledního mláděte! A tebe a tvůj lid, Sum-Tze, odsuzuji k věčnému kočování po mé zemi. Nikdy už se nebudete moci usadit, sic vás démoni roztrhají na kusy. Táhni mi z očí, Sum-Tze! Snad ti jednou odpustím.”
Tak pravil božský Nefritový pán, kéž jeho smutek netrvá věčně jako jako jeho sláva, otočil se a mlčky opustil sál. Šel za svou matkou Čcheng-cai, u které setrval, dokud nezemřela. Poté vyrazil a sám osobně vedl svou říší armády démonů a duchů, které vyhubily orčí plémě do posledního.
A proto nemáme v Kitáje žádné orky, a proto goblini kočují od vesnice k vesnici a nemohou se usadit, jen se věčně ženou za obzorem, zdrží se jen pár dní a už zase spěchají dál a dál.
Sum-Tze ještě stále bloudí, hledá odpuštění a koná mnohé další slavné činy, ale o tom již vyprávějí jiní.
Útržky legend
Dávný pirátský král Duong, vládce bouře a mocný mág, proslul jako velký ohňostrůjce – dokázal zapalovat nejen nepřátelské lodě, ale i samotnou vodu! A jeho nadání se v rodině očividně dědilo, stejně jako loď Ming Ue, neboť Lianga zvaná Šleha spálila každou loď, kterou přepadla, včetně těch kapitulujících.
