Císař
Euranskému císařství panuje jediný člověk - Jeho Císařská Milost, zosobněný Rytíř, avatár boha Surahinda. Ačkoli vládne mocí samotného boha, prožívá běžný lidský život a umírá jako každý jiný - vláda se již mnoho staletí předává z otce na syna ve šlechtickém rodu Mérů.
(V případě událostí, v nichž vystupuje jak euranský panovník, tak vládce Nefritové říše, dochází občas ke zmatení - oba jsou císaři. Proto je lepší pro toho druhého vždy používat označení Nefritový pán či Oko Nebes.)
Císař (coby zosobnění Surahinda) má v zásadě neomezené pravomoce, ale jen zřídkakdy je využívá. Nedávno zesnulý panovník, Rolf I. Jasnozřivý, toho byl zářným příkladem. Chvíle, kdy svou božskou moc využil, se dají spočítat na prstech jediné ruky. Naopak vládne velmi umírněně - a mnozí říkají, že příliš málo. Císař je v poslední době vnímán spíše jako ceremoniální figura, která o důležitých věcech nerozhoduje.
V říši koluje heretický názor, že císař-Surahind ukazuje lidem skrze různé proroky tolik svých tváří, že již není schopen zaujmout jediný jasný názor. Prý si bude muset brzy vybrat... a možná tak bude učiněno skrze volbu mezi dvěma současnými následníky: princem Surianem a princem Henrichem.
Jiné hlasy tvrdí, že se císař-Surahind plně soustředí na nadcházející střet s Nefritovou říší a nevyhnutelný osobní souboj s Nefritovým pánem. Není tudíž divu, že se nezdržuje maličkostmi.
Nicméně - je poměrně obvyklé, že řízení byrokratického aparátu císařství spadá do pravomoce Prvního císařského cenzora a jeho zemských cenzorů a rozhodování ve věcích víry bere na svá bedra patriarcha Církve Surahindovy, jenž tradičně zosobňuje Surahindovy životní zkušenosti a moudrost - tedy jeho tvář Mudrce. Císař coby zosobněný Rytíř se do čela císařství staví skutečně především v dobách války.
Současný císař
Po nečekaném skonu Rolfa I. se strhl souboj o následnictví mezi dvěma jeho syny - či spíše mezi jejich stoupenci. Říše byla rozdělena - část (Dorwinion a Kamičatka) podporovala právoplatného, nicméně velmi zpustlého a neschopně působícího prince následníka Henricha, zatímco Pontie, Rigidaar a Církev Surahindova volaly po jeho přeskočení a korunovaci jeho nevlastního bratra, prince Suriana. Poté, co se k Henrichovým podpůrcům přiklonila i Meritrea, se strhla krátká válka, během níž vyšly najevo temné čachry konkubíny Inoniy, Surianovy matky. To ona stála nejen za smrtí prvního Rolfova syna, ale i za Henrichovým pádem do osidel choutek a prostopášnosti. Věřila, že vše činí v zájmu Císařství - Surian by jakožto avatár Surahindův a nesmírně nadaný mág vládl mocí, s níž by mohl přetvářet svět.
Inoniyn otec a Surianův děd, ochránce Císařství Askalion, však právě v tomto spatřoval obrovské nebezpečí. "Euranské císařství nesmí padnout pod jho dalšího Nefritového pána... a já nehodlám přijít o vnuka, tak jako jsem již přišel o dceru." Ve strašlivém souboji s Inoniyou nakonec smutně zvítězil... a společně se Surianem Císařství opustil.
Císařem se tedy stal Henrich I. Osvobozený - a k překvapení i jeho vlastních podporovatelů si nevede zle. O svém dosavadním životě hovoří jako o zlém snu, z něhož se rád probudil... a když se krátce po korunovaci (k níž Církev Surahindova téměř odmítla přistoupit) skutečně stal avatárem Surahindovým, i král Rigidaaru před ním poklekl a propukl v kajícný pláč.
Ne, nenastal konec nevraživosti mezi královstvími na Euraně - na to jsou příliš rozdílná... ale i když Pontia a Kamičatka či Rigidaar a Dorwinion nikdy nebudou kráčet ruku v ruce, rozhodně kráčí alespoň pospolu.