Firavarti

Débáman a Firavarti

Párstovská věrouka chápe svět jako neustálý boj dobrého a zlého principu, které jsou věčné a po stránce moci rovnocenné. Ztělesněním dobra je Firavarti, zvaný též Sepanta. Zástupcem zla je Débáman, Angra.

Firavarti stvořil svět, aby s jeho pomocí Débámana porazil. Obklopil se bohy, bůžky a duchovními bytostmi nižších řádů (firavaši), kteří jsou jeho pomocníky a služebníky. Párstové jej proto nazývají Stvořitelem a dobré bohy jiných národů jeho anděly. Sami sebe pak považují za vyvolený lid, který nejvíce přispívá k budoucímu vítězství spravedlivých.

Angra naopak od nepaměti usiluje o zničení Sepantova Stvoření (a samozřejmě Sepanty samotného), pročež je označován za Ničitele. I na jeho straně stojí mnoho božských i nižších služebníků – ďáblů a démonů. Firavartiho svět se rychle naučil nakazit svým zlem a využívat proti němu. Mezi Pársty nikdy neměl mnoho přívrženců, ale mnoho jiných smrtelníků se rádo nechává zlákat...

„Jediná cesta je cesta spravedlnosti, všechny ostatní nejsou žádnými cestami.“

Smrtelník byl stvořen svobodný, je však jeho povinností rozhodnout se pro království Sepantovo a bojovat proti zlu. Tento boj probíhá jak ve hmotě, tak v mysli. Dosažení dokonalosti je pro něj vyjádřeno v heslu: Dobré myšlenky, dobrá slova, dobré skutky. Spáchání hříchu z něj činí přisluhovače Débámanova. Hřích není dědičný. Každý má zodpovědnost za ty, jež jsou mu podřízeni. Věřící (ašavan) prokazuje úctu Sepantovi i ostatním dobrým duchům, udržuje posvátný oheň a miluje pravdu. Kdo jedná dobře, je spravedlivý (ašavan), kdo špatně, je nespravedlivý (anašavan).

„Čistota je pro člověka hned po životě druhé nejlepší dobro.“

Vyznavač Firavartiho zachovává přísnou čistotu – vyvaruje se styku s nečistým. Doporučuje se mu soucit s chudinou, pohostinnost, píle a pracovitost. Měl by se vyhýbat styku s nevěřícími, což se týká i sňatků.

Náprava hříchu je možná – provinilec musí podstoupit zpověď před knězem a vykonat pokání. Ohavné činy (vražda, zrada panovníka, zabití jeřába (posvátného zvířete), uhašení posvátného plamene a některé další) však nedojdou odpuštění a hříšník je vydán světské moci. Před bezodkladnou popravou ho zachrání už jen vykoupení jeho provinění.

Kolem chrámů Átahaš-parst je často pěstován yzop, posvátná bylina obsahující znamení ohně, symbol Firavartiho, a poskytující očištění tělu i duši. Hlavním prvkem vnitřního uspořádání budovy pak vždy bývá ohniště, v němž hoří posvátný plamen. Věřící má chrám navštěvovat třikrát denně.

Mrtvá těla jsou považována za nečistá a nesmí jimi být poskvrněna země ani oheň. Proto Párstové ukládají své mrtvé do Věží mlčení, kde na jejich mase volně hodují supi (nečistí ptáci). Pohřbeny jsou až čisté kosti.

Život před a po životě

Než duše přijme tělesné bytí v materiálním světě, dlí na dohled od světa bohů ve společnosti strážních duchů firavaši. Ti se starají o její bezpečnou cestu na svět, kde se stane smrtelníkem a zapojí se do boje dobra a zla. Po skončení svého života (stále pod dohledem firavaši) se vrací zpět, aby odevzdala své zkušenosti a předstoupila před toho, jemuž sloužila.

Duše spravedlivého je vedena svým dobrým svědomím v podobě krásné dívky až přímo před samotného Sepantu, který jí ukáže její dobré skutky a otevře cestu do světelného ráje. Zde je pak velebena a obdrží pokrm blažených, čerstvé jarní máslo.

Nevěřící však umírá ve strachu a jeho duše se skučením padá do pekla. Angra jí dá donést páchnoucí jed a cynicky se směje, že se nechala svést. Potom je mučena čerty a strádá tmou a zápachem.

Jiná víra?

Existuje odnož Párstů, kteří všechny džiny, dévy a ifríty považují nikoli za firavaši, ale za lstivé vyslance Débámanovy. Tito také neuctívají Surahinda jakožto Firavartiho syna - ačkoli v tomto již tak skálopevní nejsou.