Šlechtické gangy
Šlechtické gangy - tak se v Císařství posměšně říká družinám urozených vyhnanců na Čukičatce. Není to daleko od pravdy. Na severu si šlechta nemůže vybírat družiníky z mnoha slávychtivých rytířů - panstvo bere za vděk těmi, kdo jej chtějí následovat. Stejně tak je to s jejich "lény" - co si z města a jeho okolí urvou, to mají. Na odpor přitom narážejí pouze tehdy, když se střetnou s jiným "gangem".
Mírumilovní potomci prvních kolonistů, kteří se zde pokouší žít, přijímají změny pánů s odevzdaným severským stoicismem - dnes je "vlastní" nějaký zeman, zítra zemře, pozítří se jich ujme třeba i baron - ale vždy bude chtít výpalné, aby je nechal v klidu hospodařit. Už si zvykli a platí. Však jsou to jen jinak nazvané daně.
Z nováčků připluvších na Poslední naději přežijí v drsném prostředí Gekoportu jen ti nejschopnější. Už během prvního dne se pozná, kdo tu má budoucnost a po kom se jen slehne zem. Kdo se na přístavním molu pokusí hrdě zvednout hlavu a jít proti větru, ten je smeten zpět do chladných vod Čukova průlivu a rychle zapomenut.
Knížectví Čukičatské (čímž je myšlen Gekoport a jeho bezprostřední "zcivilizované" okolí) se tudíž za posledních dvacet let změnilo z hraničářské kolonie málem ve vězení - a přesto tam vládne podivuhodná svoboda. Ačkoli většina jeho obyvatel nesmí odejít (a odplout na některé z rybářských bárek se skutečně nedoporučuje), na území Čukičatky jsou volní a jejich životy nikomu nepatří - jen jim samotným. Formálně jsou poddanými knížete a platí i daně (ať už v penězích, nebo ve věrnosti), ale prakticky žádného pána nemají. Ohýbání kolenou se tu nenosí - od klečení ve sněhu jsou totiž promočené nohavice.
Huskaldé - Starý kníže Gek donedávna velel zdaleka největší družině a přijímal od ostatních gangů procenta z výpalného. I když byl mnohým trnem v oku, celá desetiletí si vládu nad knížectvím udržel - už jen proto, že ono výpalné využíval hlavně k nákupu zásob, které každých čtnáct dní připlouvají z Lormayi. Mimoto také držel ochrannou ruku nad obchodem s domorodými kmeny, což mu získávalo vysokou popularitu mezi starými hraničáři. Zvažoval také, že svého druhorozeného syna Mruka ožení s novou jarlkou Cestiou - ale nakonec k tomu z jakéhosi důvodu nedošlo.
Huskaldé drží rozsáhlou tvrz nad Gekoportem, Mrukabor, z níž byli schopni kontrolovat přístav i město (a kterou jim za velké peníze vystavěly Sekery), ale v poslední době z ní již prakticky nevycházejí. Nenadálá smrt knížete Geka a jeho syna Mruka s nimi krutě otřásla. Poměry v Gekoportu se mění a vláda jednoho pána zřejmě skončila. Brzy prý bude vedle ledního medvěda na praporu Huskaldů vlát i třírohý klobouk Corasonů.
Klan Seker - Není jisté, zda jde skutečně o "šlechtický" gang, protože trpaslíci se ke každému svému veliteli chovají jako k lordovi, ale je to pravděpodobné. Stejně na tom nezáleží.
Královi muži - Po neúspěchu Zrádného vpádu se na Čukičatce objevilo až znepokojivě vysoké množství Roggijců. Většinou šlo o zkrachovalce, kteří neměli kam jít, a žoldáky, kteří se během války dopustili činů, za něž by v Císařství viseli - ale objevilo se mezi nimi i několik šlechticů prchajících před císařovou spravedlností. Neměli spolu nic společného a rozpustili se mezi ostatními gangy, v nichž si s typickým roggijským fatalismem rychle našli cestu až na dno. Zažili ostatně pád své hrdé domoviny.
I když po zesnulém králi Groggym VII. zbyl jeho mladý bratr, princ Traggy, budoucnost země připomíná otrocké jho. Císař dosadil na trůn vlastního bratrance Rogera jakožto regenta a ponechal mu volnou ruku v upevnění císařské moci po celé zemi. Následovala druhá vlna utečenců do Čukičatky, neboť Roger s rázností sobě vlastní bleskově pozatýkal většinu odbojných šlechticů (válečných zločinců) a nechal je popravit za zradu. Některá jejich léna rozdal místním pánům, kteří císaři i během Zrádného vpádu zůstali věrní, ale většinou jimi obdaroval smetánku z císařského dvora. Bylo to šťastné i nešťastné řešení - sice získal věrné poddané, kteří jej podporují v obnově země, ale v očích původní šlechty nyní království vládnou "cizáci", kteří místním obyvatelstvem pohrdají pro jeho "zaostalost"...
A prostý lid to vidí podobně. Groggyho VII. všichni nenáviděli, ale o korunovaci jeho bratra se modlí. "Ó Surahinde, kéž Rogera skolí souchotiny a na trůn usedne náš právoplatný král Traggy, který nás miluje z celého svého srdce!"
Císař však tuto modlitbu nevyslyšel a nechal si Traggyho přivézt do Surhindie "jako svého panoše", aby ho lépe poznal a zjistil, zda na něm také neulpělo šílenství jeho bratra - či, jak to vnímají v Rogii, aby z něj učinil své rukojmí, které se pokusí převychovat. Na to však byl již šestnáctiletý Traggy příliš starý. Pevně se císaři postavil na odpor a žádal, aby mu bylo umožněno usednout na trůn jeho předků. Rolf o tom odmítal rozhodnout dlouhých sedm let a dál ho držel u dvora - v kleci, i když zlaté.
Císař zřejmě doufal, že se situace v zemi uklidní a všichni na rod Roggyů zapomenou, avšak vytoužený návrat "dobrodince Traggyho" se stal legendou, k níž se upíraly naděje celé země. Ačkoli se Roger a jeho věrní dvořané snažili o znovuvybudování hospodářství, které Groggy ve svém šílenství zcela zruinoval, dvě po sobě jdoucí špatné úrody a výjimečně tuhé zimy spolehlivě zničily vše, co dokázali.
Když Traggy v roce 5705 dosáhl pětadvaceti A nyní padla i poslední naděje - to když se císař definitivně rozhodl, že
a země trpěla pod a Ačkoli bylo jeho bratru Traggymu v době vpádu pouhých dvanáct let a nijak se na roggijské agresi nepodílel, byl nejprve držen v Surhindii, načež jej císař definitivně zbavil léna a poslal jej do vyhnanství na Čukičatku. Říká se, že se tam kolem něj rychle zformoval "šlechtický gang" z roggijských vyhnanců a desperátů - a že ho jeho lidé tvrdošíjně oslovují "Vaše Veličenstvo".
Corasoné -
Hrdlořezové -
