O zlatém městě
O Zlatém městě
(Útržky z cestopisu barona Aroga Pouvidaala: Euranou po zemi, po moři i po pláních nebeských, zveřejněno LP 5692)
V hlubokém Ak-krayinském zálivu, na soutoku řeky Sengge Zangbo, která stéká ze západu, a pomalu proudící Chenab z východu, se třpytí zlaté město tisíce věží, pravá perla jižního pobřeží. Ak-krayna.
Když jsem Ak-kraynu poprvé spatřil na své cestě ze severu, přes středové Zelené hory – což je mimochodem opravdu nepříjemné místo plné nepřátelských orků a ještě nepřátelštějších elfů –, byl jsem ohromen. Pokud se na město podíváme z hor, leskne se město nespočtem zlacených střech paláců a blyštivým soutokem řek. Celé je zasazeno do svěží zeleně polí, sadů a pastvin vévodství Al krayna. Překrásný pohled.
Do města jsme vstoupili severní branou v mohutně opevněné zdi. Podle mého průvodce na město čas od času podnikají nájezdy orkové – opravdu nechutná havěť. Lesk města zblízka pohasl, ukázalo se, že ani zlaté město Ak-krayna nepostrádá obvyklé čtvrti nuzáků žijících v zanedbaných chudinských čtvrtích, ani obligátní herny a čtvrti volné lásky. Jak odporné jsou tyto lidské trosky žijící na takových místech! Jeden z nich mě dokonce do jednoho z těch doupat měl odvahu lákat a dokonce se mě dotkl – nechal jsem ho zkopat sluhou. Špinavá chátra! Málem mě to pohnulo k okamžitému opuštění města, ale můj průvodce mě nakonec přemluvil, ať dám Ak-krayně ještě šanci. Rozhodnutí zde zůstat jsem pak nikdy nelitoval. Mimo tyto nuzácké čtvrti má město rozhodně co ukázat.
Především je tu královský palác, umístěný na malém pahorku při soutoku řek. Od zbytku města je oddělen vysokou zdí, aby nic nerušilo klid krále. Celý areál byl podle pověstí vybudován džiny a stavba je to vpravdě dokonalá. Paláce obklopují visuté zahrady, jejichž krása mi opět vyrazila dech. Tolik různorodých rostlin a barevných motýlů a ptáků! Chovají zde také vzácné jeřáby, prý pocházející z čistého chovu až z daleké Khitáji. Podle mého průvodce si těchto půvabných zvířat velmi považují. V zahradách se skrývají malebné pavilonky, kde se dá příjemně pobývat, pokud je v palácích příliš dusno. Hlavní palác je působivá stavba z bělostného kamene, který krásně kontrastuje s temnou modří oken a dveří a masivní kopulí vykládanou drahokamy a lístky pravého zlata. Okolo se nacházejí menší, ale stejně působivé budovy pro návštěvy a královský harém. Dlažba kolem paláců je zdobena překrásnými mozaikami, zobrazujícími historii Párstů. Na hlavním nádvoří je umístěna osmisáhová socha Surahinda z ryzího zlata. Ani zlatá střecha paláce nezáří tak jasně jako Surahindův safírový meč, jenž třímá v pravici!
Poblíž paláce, ale již mimo hlavní areál, se nachází veřejně přístupný královský zvěřinec. Samozřejmě je do něj povolen vstup nikoliv plebsu, ale jen vážené společnosti urozenců. Hlavní atrakcí je jedno z nejneobvyklejších zvířat chovaných v královských zvěřincích celé Eurany – vodní ještěr pocházející z exotické Afry. Jak ho sem dopravili, to mi zůstává záhadou, ještěr měří na délku nejméně deset sáhů – a to jsem nezapočítal ocas. Masivní hlava je opatřena skutečně působivými tesáky. Tělo ještěra je ebenově černé, oči září zvláštním rudým světlem, po straně těla se nachází dva páry ploutví a celé tělo pokrývají masivní šupiny připomínající pružný pancíř. Naštěstí je nádrž, ve které je zvíře umístěno, ohrazena masivním železným plotem. Jinak se ve zvěřinci nachází celkem obvyklá sbírka medvědů, párek už trochu starších lvů, tři velbloudi, tygr, černý panter, jeden prastarý mrož a další celkem obyčejná zvířata. Za zmínku stojí neobvyklé stádo bílých jelenů a po areálu se volně potulující drobní skvrnití jelínci, kteří žebrají u návštěvníků o jídlo. Dal jsem jim celou svačinu a hned se jich ke mně seběhlo celé stádečko. Musím zjistit, jak se jmenují, a pořídit je na svůj zámeček.
Působivá budova hlavního chrámu z bělostného kamene, s ohnivě rudou střechou a zlacenými kopulemi věží, je utopena v zeleni městského parku. Kolem chrámu rostou velké fialově kvetoucí keře yzopu, posvátné byliny zdejších domorodců. Tato rostlina je často pálena na posvátném ohni v chrámu, což prý má očistné účinky na tělo i duši. Bělostný chrám krásně kontrastuje s temně fialovou barvou okolních porostů, takže i když třeba vůně páleného yzopu mysl neočistí, pohled na chrám ponořený ve fialové záplavě na mě očistně rozhodně zapůsobil. Párstové musí být opravdu dobří věřící, protože bohoslužby bývají třikrát denně a na všech bylo plno! A to Velký chrám není jediným svatostánkem ve městě. Vnitřní prostory jsou také velmi působivé – obrovská síň, kde velkou kopulí proniká světlo, je zdobená velkými vitrážovými okny zobrazujícími na jedné straně Surahinda a v protější stěně (údajného) otce bohů Firavartiho. Uprostřed se nachází velké ohniště, v němž hoří posvátný plamen. Místní věří, že Firavarti je prý otcem i samotného Surahinda a uctívají oba dva společně. Mně osobně to připadá poněkud heretické, ale zdá se, že církev Surahindova je s tímto stavem věcí smířena. Sám jsem se ve velkém chrámu žádné bohoslužby nezúčastnil, navštěvoval jsem místní malou Surahindovskou kapli.
Mágové a alchymisté zažívají v Meritree neobvyklé svobody. Pozemek, na kterém sídlí magická univerzita, se nenachází v zapadlých čtvrtích Ak-krayny, ale hrdě se tyčí nedaleko královského paláce. Je to areál, který se královskému paláci téměř vyrovná co do rozlohy i do zdobnosti a nákladnosti staveb. A proč by také ne, když je meritrejský král i nejvyšším mágem a často na místní univerzitě pobývá? V jiných krajích je to věc nevídaná! Sama univerzita je shlukem nižších budov z bílého kamene, se zlacenými střechami a kopulemi mnoha tyčících se věží, obklopující velký bělostný palác s překrásnou rudomodrozlatou kopulí. Toto je vlastní srdce magické univerzity. Pozemky stráží lvům podobní elementálové, kteří se líně procházejí mezi budovami. V těsné blízkosti univerzity se nachází malá, ale úhledná magická čtvrť, ve které sídlí profesorský sbor. Mnoho bývalých studentů zde nalezlo místo, kde mohou pobývat mezi sobě rovnými.
Za zmínku také stojí místní čtvrť výrobců koberců a velké tržiště, kde naleznete snad veškeré zboží z celého známého světa. Koberce mají opravdu neobvyklé vzory i barvy a do těch nejlepších bývají zakleti ifríti, kteří umožňují na těchto kobercích cestovat. Očarované koberce jsou velice drahé, ale přesto jsem si dva opatřil – jeden velký na delší lety a jeden menší na průzkum okolí. Na svých dalších cestách jsem je velice ocenil.
Město jsem se rozhodl opustit na lodi Eleandor plující do Dorwinionu. Přístavní čtvrť je celkem obyčejná – stejně jako jiné přístavy nepřekvapí ani zápachem, ani nánosy guana… Opevnění přístavu je ovšem neobvyklé a velmi působivé. Na skalách nad vjezdem do přístavu se tyčí dvě velké pevnosti s hradbami osazenými obřími balistami, ze kterých jsou po nepřátelských lodích vrháni pověstní kfir, meritrejští lvi – zemní elementálové. Pod každou z pevností se nachází mohutný mechanismus, který v případě napadení z moře zvedne masivní řetěz blokující vjezd do přístavu. Meritrejské válečné loďstvo kotvící pod jednou z pevností je přímo ukázkou stavitelského umění. Tak velké a skvělé lodě jsem ještě v životě neviděl. Není jich tolik jako těch surhindijských, ale lesknou se bělostí a zlatem, s rudými plachtami. Jsou tak čisté, štíhlé, krásné… a smrtící.
Paprsky zapadajícícho slunce se naposledy zatřpytily na věži hlavního chrámu, Ak-krayna se rozzářila tisícem světel a nad Meritreou vyšel srpek měsíce. Popíjel jsem víno a ještě dlouhé hodiny se kochal pohledem na světla města, která se postupně vzdalovala. Sbohem, Zlaté město.
