Valerie Stiggmern

Roku 5708 probíhal církevní tribunál s Valerií Stiggmern, tehdy ještě rigidaarskou baronkou von Nordnmar, a jeho výsledek otřásl nejen rodem Stiggmern, z něhož pocházela i sama zesnulá císařovna Josephina, ale přeneseně i celým Císařstvím. Tak sžíravá kritika samotného Božského Rytíře z úst příslušnice jednoho z nejpobožnějších rodů Rigidaaru šokovala i ty nejzkušenější inkvizitory. Valerie očividně nehleděla na svou budoucnost a promlouvala před členy tribunálu, jako by se pokoušela otevřít oči zabedněným dětem – a důsledky své zatvrzelosti nesla hrdě a bez lítosti.

I když byla Valerie již vzápětí po svém obvinění vyděděna z rodu a během tribunálu přišla i o své léno, postavení Stiggmernů jak u dvora, tak i v rámci církevní hierarchie zásadně utrpělo. Ostatní rody na ně přestávají nahlížet jako na svůj vzor a drží si od nich odstup; a příští volba patriarchy měla již předem jasného poraženého: vévodu Trevira Stiggmern, který do té doby prakticky určoval směr politiky Církve Surahindovy. Tehdejší patriarcha, Valur de Tribian, mu v souvislosti s Valeriinou „vzpourou“ přestal naslouchat.

Přesná slova, kterými Valerie Božského Rytíře počastovala, nebyla zveřejněna – ale prý jej (mimo jiné) označila za „neúplného“ a „nedostatečného“. Před tribunálem také promluvilo mnoho svědků, kteří vyprávěli o nečistých kouzlech, kterými šlechtična doprovázela svá pomýlená kázání – a nakonec byly podány důkazy o jejím spojení s několika rouhačskými magickými sektami. To jediné popřela. Tvrdila, že žádný z těch omezenců není schopen vidět pravdu, kterou vidí andělé.

Dokonce prý vyzvala samotného císaře Rolfa I. Jasnozřivého, aby podstoupil zkoušku, díky níž se prokáže jeho nedostatečnost - a ačkoli prý císař souhlasil, tribunál Valeriinu výzvu označil za rouhačskou a nepovolil "zkoušku" uskutečnit.

Po vyslechnutí všech svědectví nebylo pochyb, že se Valerie dočká očistného plamene. Od svého vlastního rodu se milosrdenství rozhodně nedočkala – sám Trevir požadoval její upálení nejhlasitěji ze všech. Přesto však bylo jednání nakonec na podzim roku 5708 odročeno a tribunál si vzal čas na rozmyšlenou. Poté, o pět měsíců později, se sice většina inkvizitorů stále vyslovovala pro její vinu, avšak odsoudila ji pouze k vyhnanství na Čukičatku.

Valerie Rigidaarská (jak si nyní říká) však na Čukičatku nedoplula a během plavby zmizela neznámo kam.