Corason

Šlechtický gang Corason začal ovlivňovat gekoportskou politiku teprve nedávno - když se jeho vůdce, Leopoldo de Corasone, rozhodl skončit s kariérou pontijského admirála a i s vlajkovou lodí Královská hrdost nastálo odplul na Čukičatku. Předtím ještě v Lormaye vysadil všechny námořníky, kteří jej nehodlali následovat, ale i tak se jich s ním v Gekoportu na sklonku podzimu roku 5696 vylodilo přes osmdesát.

Takové množství dobře vycvičených mužů, navíc takřka fanaticky oddaných svému "admirálovi" - jak Leopoldovi nepřestali říkat ani poté, co byl nucen rozebrat Královskou hrdost a definitivně se stát suchozemskou krysou, nebo riskovat útok čtveřice sice menších, ale dohromady přesto daleko silnějších surhindijských lodí, udržujících blokádu vězeňské kolonie - v Gekoportu velmi zásadně změnilo dosavadní poměr sil. Gang Corason se záhy ujal kontroly nad přístavem, který do té doby drželi Harrowmondi, a podle všeho přebral Hrdlořezům přinejmenším polovinu obchodu se substancemi z černé listiny císařského cenzora.

Leopoldo se nijak netají svými ambicemi. Hned zpočátku nabídl Huskaldům spojenectví za účelem likvidace či "umravnění" ostatních gangů. Kníže Gek IX. tehdy oficiálně odmítl, ale po nějaké době to začalo vypadat, že přeci jen přijal. Oba dva gangy podnikaly sice oddělené, ale přesto navzájem se podporující akce - a ostatní gekoportští hráči slábli.

To však skončilo, když kníže i se svým synem zemřeli. Leopoldo z jejich smrti ihned obvinil Elisu Harrowmondovou, ale takové obvinění v Gekoportu něco znamená jen tehdy, pokud je doprovázeno špičkou nože na něčím krku. Mezi Harrowmondy, Corasony a Huskaldy proto mohla vypuknout otevřená válka, ale nakonec k ní nedošlo. Zbylí Huskaldé se totiž bezradně stáhli do své pevnosti a ponechali Corasony bez podpory. Sice s nimi i nadále jednají jako se svými největšími (a jedinými) přáteli a dokonce amirálovi přislíbili ruku Gekovy dcery, ale dokud mladá kněžna nedorazí, zůstává jen u slov.

Leopoldo je však optimistou.