Rigidaar

Rigidaar. Jste-li Surahindovi oddáni tělem i duší, přicházíte do země zaslíbené. Jestli však jen trochu pochybujete, vyhněte se nejpobožnějšímu království celé Euranské říše obloukem. A pokud dokonce nejste člověkem, čekají vás vzrušující časy - mnozí již pro Rigidaar zahořeli tak, jako dosud pro nic jiného.

Dávná historie

Podle legendy nebývala tato země v dávných dobách ničím víc než jen odporným shlukem mravní špíny, krveprolévání a hereze. Všude vládl zmatek a nikdo si nemohl být jistý, zda se dožije druhého dne. Desítky zlovolných kultů prolévaly krev na stovkách oltářů, po ulicích měst nepokrytě kráčeli zlovolní démoni a všudypřítomný zločin byl tou nejmenší starostí trpícího lidu. Každý věděl, jak zní strašlivý řev člověka, na jehož duši hoduje sám ďábel...

A pak ze severu přišel On. Čistotou svého ducha a silou svých paží srazil Zlo zpět do výhní pekelných. Ve jménu boha Surahinda zvěstoval konec utrpení. Nebe se rozzářilo tisícem světel. Užaslý lid odvrhl temné praktiky, sklonil se před svým zachráncem a uznal ho jako Božího posla. Jeho jméno bylo Rigidaar a když po letech spravedlivých bojů konečně sjednotil svou novou vlast pod praporcem Safírového meče, přijal vůli vděčného lidu a přenechal zemi své jméno. Stal se jejím požehnaným králem, prvním z mnoha svého rodu - toho stejného rodu Mernů, do něhož se sám Surahind již po tisíciletí rodí, aby lidem vládl jako jeden z nich.

Nejzbožnější zem

V subtropickém podnebí Rigidaaru (na jihu téměř tropickém) žijí takřka výhradně lidé. Nedůvěra a nevraživost k ostatním bytostem zde přesahuje všechny obvyklé meze. Víra je nade vše. Jen jeden ze sta obyvatel nevyznává státní náboženství, které je založeno na uctívání Surahinda dle učení proroka sv. Porfiria, sv. Cojavima či sv. Paulíny. Kacířství se navíc přísně trestá, takže ten jeden ze sta většinou kněžím taktéž náruživě přikyvuje.

Právě zde před mnoha tisíciletími vznikla Církev Surahindova, která se postupem času rozšířila až daleko za hranice Eurany, a rigidaarské náboženské nadšení silně ovlivňuje politický postoj vládnoucí šlechty k ostatním zemím. Mimo kněží církve se na náboženském životě království podílí ještě vlivný řád Sester cti sv. Paulíny.

Na poměry Císařství jde o středně zalidněnou zemi. Počet obyvatel zde již po staletí nenarůstá nijak velkým tempem, hlavně kvůli velké úmrtnosti jak dětí, tak matek při porodu. Místo porodních bab se totiž dává přednost kněžím.

Na západě, na hranicích s Meritreou, se tyčí horstvo, o které se zastavují mračna. Proto zde poměrně často prší a jihozápadní území je silně zavlažováno. Centrální prostor je tvořen povětšinou úrodnými rovinami a mírnou pahorkatinou, ale s každou mílí na východ je prostředí sušší a pro zemědělství méně vhodné - proto se dává přednost chovu dobytka. Přirozenou hranici s Pontií tvoří užší řeka. Úzkým pruhem pevniny na severu, částečně uzavřeným horami, sousedí Rigidaar s Kamičatkou. Tento horský průchod bývá v zimních měsících zatarasen velkým množstvím sněhu.

Hlavním městem a sídlem panovníka je bohatá přístavní metropole Sur, která se nachází v jihozápadním cípu země. Podobně prosperující jsou také oblasti severozápadního pobřeží. Na hranicích s Pontií a Kamičatkou se též nachází několik zdatně se rozvíjejících měst. Ve vnitrozemí větší města nejsou, ale vesnic se tam nachází mnoho a mnoho. Díky příhodnému klimatu (a přízni Surahindově) jsou úrody velmi bohaté.

Král Rangaard II. Spravedlivý

Pečeť Rigidaarského královského rodu

Rangaard II. Spravedlivý, bratranec císaře Rolfa I. Jasnozřivého, již Rigidaaru vládne přes třicet let. Král je tradičně rovněž knězem Surahindovým a lid chová v toto tradiční spojení absolutní důvěru. Podobné spojení kléru s vládnoucí třídou je běžné v celé zemi, ve městech i vesnicích - správa je rozdělena mezi úředníky a kněží, přičemž kněží mají hlavní slovo. Církev Surahindova také vlastní většinu zemských statků.

Zlí jazykové tvrdí, že králův rozum ke stáru již poněkud zemdlel a že místo něj ve všem rozhoduje Rada složená ze zástupců církve a řádu Sester cti. Kdokoli však Rangaarda v poslední době spatřil na vlastní oči, mohl se přesvědčit o panovníkově železném zdraví a chuti do života. Jistě bude vládnout ještě dalších třicet let!

Žádné z jeho dcer zatím nebyl vybrán vhodný ženich, i když nejstarší z nich, princezna Thersa, již oslavila své dvacáté narozeniny a dvojčatům Surhildě a Rigidě bude brzy šestnáct. Proslýchá se, že se Thersa možná nikdy ani neprovdá, neboť trpí prostopášnickými sklony... O jejích "studijních cestách" do Pontie kolují doslova legendy a lid Rigidaaru ji za to upřímně nenávidí. Pokud ji její královský otec zavře do nejvyšší věže svého paláce a nepustí ji dřív, než z ní bude seschlá stařena, udělá jistě jen dobře...

Volba Patriarchy nebyla žádným překvapením

Nejmocnějším šlechtickým rodem Rigidaaru dlouho bývali Stiggmernové, z nichž pocházela zesnulá královna a matka všech tří Rangaardových dcer a s jehož nejmocnějším členem, vévodou Trevirem Stiggmernem, se počítalo jako s novým patriarchou církve Surahindovy. Skandál s Valerií Rigidarskou však nahrál jejich největším sokům, prastarému rodu Honerotů, a tak před pouhým týdnem na Mudrcův stolec usedl neblaze proslulý vévoda Malchus de Honerot. Zvláště pro Kamičatku to je velmi nestravitelné sousto...

Vojenská síla Rigidaaru

Rigidaar se velmi dlouho spoléhal na vojska blízké Surhindie a družiny jednotlivých šlechticů. Král vydržoval pouze tradiční Surahindovu gardu - tisícovku elitních paladinů sídlící v Suru. To se však změnilo. Pád Pontie coby námořní velmoci (během Orčí půjčky) poskytl Rigidaaru možnost, kterou Rada rychle využila. Obchodní příjmy ze zámořských plaveb se brzy zmnohonásobily.

Dorwinion, odvěký nepřítel Rigidaaru, však byl ještě pohotovější. Osiřelé državy Nové Pontie připadly jemu... S tím se král Rangaard samozřejmě nehodlal smířit, a tak dnes v jižních mořích zuří nevyhlášená válka jejich korzárů a celé Císařství znepokojeně sleduje, jak obě země usilovně zbrojí.

Sílu, kterou Rigidaar za posledních deset let nabral, velmi přesvědčivě ukázal před pouhými několika měsíci: Honerotové v čele s Adrianem de Honerot přitáhli do svých tradičních držav ve východní části Meritrey s vojskem, které v zemi Párstů jen stěží najde soupeře - a to je pouhý jeden rod.