Párstové

Národ Átahaš-parst (Párstové, v Nefritové říši zvaní Tien-chuo)

(Z vyprávění Parwany Mahtab sepsal Filip Pers)

Kitájské otroctví

Před dávnými dobami, kdy jsme ještě žili v Kitáje pod nadvládou Nefritového pána, rozdělení a zotročení, zůstala naší jedinou nadějí víra. Víra ve Firavartiho, ztělesněné dobro, princip nadřazený všem – smrtelníkům, duchům i bohům. Posvátní jeřábi létali mezi rozděleným lidem a přinášeli nám naději. Na tajných oltářích stále hořely posvátné ohně.

Oko nebes, Débámanův služebník, na to však hleděl s nelibostí a rozhodl se čistou víru ve Firavartiho zvrátit ve víru v sebe sama. Když se toto nezdařilo, zbavil nás svobody a rozprodal do otroctví po celé Kitáje.

Krušné časy otroctví nás ještě utužily. Díky službě posvátných jeřábů jsme se i nadále mohli vyzpovídat tajným kněžím a prožít svůj život v čistotě. Plameny uvnitř skrytých chrámů nepohasly a nikdo se nikdy neposkvrnil zbytečným odepřením poslušnosti a vzpourou, která by nutně skončila krvavými, neodpustitelnými hříchy. V utajení vznikly řády, které odedávna chrání náš národ - ve světle Sepantově ctní, strachuzbavení Nesmrtelní, a ve stínech se zlem bojují ti druzí, jež jmenovat nehodlám.

Boj Firavartiho (též nazývaného Sepanta) proti Débámanovi (jméno zla je též Angra) pokračoval a na jeho podobě nezáleželo.

Débámanovi vyslanci a Firavartiho věrní

Po mnoha a mnoha letech přišla první předzvěst strašlivých událostí. Angra zřejmě pochopil, že nás, čisté, nezlomí, a rozhodl se pro nečekaný úder. Odvážil se nemyslitelného, zkorumpoval mnohé strážné duchy firavaši a proměnil je na odporné dévy. Ty potom vyslal na pomoc zlým lidem a nadal je mocí plnit přání. Zřejmě Sepantu zaskočil, neboť pouhých deset let stačilo na to, aby se konec světa a definitivní vítězství zla přiblížily na dosah.

Ohně ve většině chrámů pohasly.

Firavarti však nemohl být poražen tak snadno. Zažehl na Nebesích hvězdu Naději, Svatý plamen nebeský, zburcoval zbylé věrné firavaši a postavil je proti Angrovým dévům jako své džiny. Navíc se mu zdařilo zvrátit Débámanovu navládu nad mnohými dévy a přitáhnout je zpět, alespoň na půl cesty k dobru. Tak vznikl třetí druh bytostí, vrtkaví ifríti, kteří se sice nevrátili k Sepantovi, ale mnozí se stáhli z boje a ponechali vojsko zla oslabené.

Válka by však ani pořádně nezačala a Débáman by zvítězil i navzdory svému oslabení. Na jeho straně totiž stáli smrtelníci, mnozí šlechticové Nefritové říše, kteří s mocí propůjčenou od dévů páchali nevyslovitelná zvěrstva. Džinové bez pomoci lidí rychle podléhali...

Tehdy jsme shodili své okovy. Posvátní jeřábi roznesli zprávu o hrozícím konci do všech koutů říše a národ Átahaš-parst povstal. Otroci utekli svým pánům, sjednotili se pod plamenným lvím praporcem dlouho skrývaného královského rodu, vyhledali rozprášené džiny a společně zformovali vojsko dobra.

My, uctívači plamene, jsme nehodlali Firavartiho zklamat.

Válka a trest

Džinové nám poskytli veškeré své vědění a odhalili nesčetná tajemství – zvláště pak elementální sílu ohně, vody, země, dřeva a kovu. Vystavěli jsme vojsko, jaké v Kitáje dosud nemělo obdoby – avšak dévové „své lidi“ vyučili podobně. Schylovalo se k válce, která hrozila otřást celou Nefritovou říší. Oko Nebes zuřil a poprvé po dlouhé době povolal zpět vojska, která bojovala za hranicemi, aby ztrestal obě strany konfliktu. Naše vyslance, kteří se mu snažili vysvětlit pravou povahu války, nechal bez vyslechnutí popravit.

Přípravy mu zabraly více než dva roky. Mezitím už málem neměl koho trestat.

Débámanovy voje totiž získaly obrovskou posilu – déva nadaného mocí, jakou dosud nikdo neviděl. Začal sloužit generálovi Angrových přisluhovačů a rozséval zkázu, kamkoli se obrátil.

Sepanta naštěstí ani tentokrát nezůstal pozadu. Na poslední chvíli nadal svou mocí největšího z džinů, který poklekl před naším králem Ahamedem a spojil svou moc s jeho nemalým magickým uměním. Oba pak svedli strašlivý boj s Débámanovými šampióny.

Zvítězili.

Angra byl poražen a Firavarti ho zatlačil pryč od světa. Mohli jsme si oddychnout - potrvá jistě velmi dlouho, než smrdutý Débáman opět nasbírá dostatek sil k podobnému úderu...

Naše štěstí však netrvalo dlouho. V bitevní vřavě lehla popelem takřka desetina Nefritové říše a Oko Nebes to nemínil nechat nepotrestáno. Marně jsme k němu vysílali posly, slibovali podřízenost a přísahali, že bez odporu přijmeme přiměřený trest. Nechtěli jsme bojovat proti nevinným, dobrým poddaným Nefritového pána. Nic nepomohlo. Nefritový pán vyhlásil, že pokud bude jen jediný z nás chodit po jeho zemi, neustane.

Strašlivé vraždění tedy pokračovalo. Útěk nebyl možný – vojska Říše nás zcela obklopila. Tehdy král Ahamed kázal rozbít tábor na břehu Bílého jezera, vystavět mnoho mol, domy na pontonech a obrovskou flotilu lodí. Brzy již žádný z nás nechodil po zemi Nefritového pána. Většina ohňů k uctění Firavartiho musela být zhašena, neboť hrozil zničující požár.

Do třetice a naposledy putovali naši vyslanci k Nefritovému pánovi. Ohlásili, že splnili podmínku, kterou nejmocnější z vladařů vyslovil.

Do třetice byli všichni umučeni a zabiti. Poslední z nich byl udržen při životě tak dlouho, aby byl svědkem závěrečného útoku vojsk na nebránící se národ Átahaš-parst...

Král Ahamed však nenechal svůj lid zemřít. Když uviděl, že nemá jinou možnost, uprosil vodu, aby se zvedla a odnesla lodě do bezpečí. Lodě propluly přímo nad hlavami vojska Oka Nebes a zamířily do klidných vod Asuónského oceánu. Pán Nefritové říše však svou porážku nepřijal snadno – zlovolnou mocí mnoho korábů spálil přímo ve vzduchu.

Nic víc však již nezmohl.

Hvězda Naděje plála na východě a stala se symbolem hledání nového domova. Zamířili jsme do Euranského Císařství.

Surahind syn

Příchod do Císařství však nebyl tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Navzdory příznivému přijetí u dvora císaře Randolfa III., který byl velice pohnut naším bídným osudem a chtěl nám darovat jednu ze svých zemí, se Débáman nevzdával cíle zničit náš národ. Zatemnil srdce Surahindova patriarchy a ten takto promluvil: „Rytířskost a blahovůle Randolfa, našeho pána a vládce, je všeobecně známá – avšak právě proto jsme tu my, abychom mu zabránili hřát si na prsou dalšího jedovatého hada pohanství a hereze!“

Nenechal se král Ahamed zastrašit a pravil: „Firavarti je otcem a Surahind jeho synem, kde vidíte rozpor? My i vy jsme jeden národ, vyvolený bojovat s Débámanovým vlivem, kdekoli se objeví. Přijímáme Surahinda, aby nás v této válce vedl jako nejvyšší z bohů, ku radosti jeho otce Stvořitele, jehož my známe jako Firavartiho.“

(V původní verzi vyprávění se Parwana Mahtab velmi rozvášnila proti Surahindovu patriarchovi a velmi dlouze vychvalovala moudrost a neochvějnost císaře Randolfa - nehodlám se však pouštět na tenký led náboženských sporů a poněkud jsem text prokrátil - Filip Pers.)

A tak bylo dojednáno. Débamanovo našeptávání bylo umlčeno spojenými silami svatého Císaře a našeho krále Ahmeda, a náš národ dostal novou zemi, zvanou Meritrea. Král Ahamed přísahal věrnost císaři. Od té doby uctíváme Surahinda i Firavartiho, kteří budou společně bojovat proti Débámanovi.

Nový domov

Už je to mnoho generací (přesněji: Léta Páně 5226 - Filip Pers), co naše lodě přistály na jihu a na severu Meritrey. Země byla do té doby divoká a pokryta hustým lesem, v němž roztroušeně žili lesní elfové.

Tisíce uprchlíků se rozprostřelo po pobřežích a počalo s budováním nového domova. Pod přívětivým vedením džinů byla uzavřena mystická smlouva se zemí, díky níž královský rod vstoupil do svazku se samotnou Meritreou a zajistil národu náklonnost živlů. Od té doby je smlouva neustále obnovována panovníkem na posvátných místech živlů, ve svatyních Ohně, Vody, Země, Dřeva a Kovu. I prostý lid klade ve Svatyních své obětiny, aby štěstí a přízeň živlů přivolal. Povídá se, že vykrást Svatyni přinese neštěstí a zkázu zloději, protože co živlů už dávno jest, toho se neradi vzdávají.

Král Ahamed založil překrásné město Ak-kraynu, z níž postupně vyrostlo jedno z největších center vzdělanosti a umění celého Císařství, a s potěšením sledoval, jak se z divoké země postupně stává skutečný domov jeho lidu. Vládl moudře a spravedlivě až do své smrti.

(Říká se, že nejmocnější z džinů, po jehož boku Ahamed bojoval ve válce proti Débámanově dévům, vystavěl na Firavartiho příkaz ten nejnádhernější královský palác a vedle něj ten nejúžasnější chrám - načež se uložil k dlouhému spánku, aby zasáhl jedině tehdy, když bude národ Párstů smrtelně ohrožen. Nicméně, neobjevil se ani po výbuchu Ak-Krayny, což nedává Párstům ty nejhezčí vyhlídky na budoucnost... Filip Pers).

Zaslíbená Meritrea

O zemi jsme ale stále museli bojovat. Z lesů povstali elfové, označili nás za vetřelce a ničitele a žádali, abychom opět odešli na vodu. Od té doby s elfy o právo na zemi stále válčíme, už to trvá mnoho a mnoho generací. Také orkové nám nedají klid, ale ty nebylo nikdy těžké zahnat zpět do hor.

Až do pádu Ak-Krayny se nám zde, v nové zemi žilo dobře. Posvátné ohně planuly ve svatyních Firavartiho, Surahind nás chránil před strašlivými dévy a úroda byla hojná a život lehký. Nyní, když máme opět královnu, se tyto časy vrací.

Sláva Císaři, našemu zachránci.